Vše se začalo odehrávat jednoho rána 7. září 2002. V 8:30 dorážíme na letiště v Ruzyni, kde se scházíme s ostatními spolucestovateli. Do Pekingu letíme přes Moskvu, naší leteckou společností je Aeroflot. Celou dobu letu strojem Tu 154 do Moskvy letíme nad mraky, tudíž nic nevidíme. Po dvou hodinách letu začíná pilot podivně manévrovat. Propadáme se a následně se silným řevem motoru nabíráme výšku, různě zatáčíme. Najednou vypadneme z mraků a to již jsme těsně před přistávací dráhou. Vítá nás letiště Šeremetěvo 2 včele s několika holuby posedávajících na okolních letadlech. Vnitřek letištní haly není nijak útulný, několik drahých obchodů s cenami v dolarech. Usedáme do prázné "restaurace", kde nás obtěžují vrabci! Po 8 hodinách čekání nasedáme do letadla, tentokrát Boeingem 767 v ruských barvách, do Pekingu.

   Za 7 hodin jsme v cíli. Peking se nám představuje příjemnou teplotou se spoustou smogu. Všude samá nová výstavba, spousta aut, která stále troubí a samozřejmě cyklisté. Ubytováni jsme v celkem slušném hotelu. Jak se dozvídáme,  musíme bydlet v celé Čině pouze v hotelích určených pro cizince, které k tomu mají licenci a veškerý pohyb cizinců je řízen agentem Čínské cestovní agentury, takovým andělíčkem policajtem. Zároveň je to ale skoro jediný člověk, se kterým si můžete něco říct anglicky. Děvčata z recepce se umí akorát hezky zubit. Přesto u čínských náctiletých je angličtina velice populární, učí se ji jako samouci a někteří si schutí na Vás zkouší své jazykové dovednosti. Odpoledne odjíždíme místní MHD do nejrozlehlejšího parku v Pekingu - Parku chrámu nebes. Je legrace číst si v jízdním řádu. Z vývěsní tabule na vás srozumitelně hledí akorát čísla, ale i ty jsou vám k ničemu, stejně se tu podle řádu nejezdí. Před hotelem máme velmi rušnou několikaproudou silnici. Přecházet silnici je všude v Číně velmi nebezpečné. Lidský život tu totiž mnoho neznamená a tak vás klidně přejedou. Okolí jakékoliv frekventované cesty je rájem pro obchod. Kolem silnice před naším hotelem je spousta holičů, kterým k provozování jejich živnosti stačí jen židle, ručník, hřeben a nůžky. Taky je tu k vidění spousta správkáren jízdních kol. Večer máme první společnou večeři ve 13 lidech. Vybíráme si ze 13 společných talířů, přílohou miska rýže (ta bývá podávána zdarma). Někteří z nás zápasí s hůlkami, ale po pár dnech již doneseme rýži do úst již na první pokus.

   Druhý den se vydáváme podívat na jeden ze tří zpřístupněných úseků Čínské zdi. Vybíráme si ten nejvzdálenější, nacházející se asi 110 km od Pekingu. Jeho výhodou je, že většina turistů zakotví u dvou bližších, a tak námi navštívenou část S'-ma-tchaj můžeme obdivovat sami. Hned ve městě se dostáváme do zácpy. Každý si jezdí, jak chce, nerespektují se přednosti v jízdě ani cesty pro cyklisty. Hlavní je být všude první. Cestou se musíme protlačit ještě jedním dopravním kolapsem zaviněným právě probíhající prací na silnici. Při objíždění překážky nastane situace, která mluví za vše. Silnice se zužuje do jednoho pruhu pro oba směry. Vesele si jedeme a náhle proti nám autobus. Zatím nikdo nezpomaluje ani se nesnaží nějak uhnout. Zastavujeme asi metr proti sobě a začíná se zkouška sil ťin-ťan každého z řidičů. Ke všemu je za námi i za protijedoucím autobudem už značná kolona dalších motoristů. Netrpěliví Češi vyráží řešit situaci a českými nadávkami doplněnými výhružnými gesty se snaží Číňany přesvědčit o rčení "moudřejší ustoupí". Všichni komplikovaně couvají a popojíždějí až konečně máme před sebou zase volnou cestu. Na Zeď dorážíme až pozdě odpoledne. Jdeme se po ní projít, ač vede do celkem prudkého kopce. Je kolem 2,5 metru široká a asi po každých 50 m stojí věž. Celkem jich zdoláváme 12. Poté již není zeď přístupná, což nám připomíná hlídkující voják. Probíhá totiž po velmi strmém hřebenu hor. Celá stavba působí sice mohutným, ale zároveň skličujícím dojmem. Svůj účel víceméně nesplnila a teď zcela opuštěná a rozpadávající se jen připomíná, kolik krve a nadlidského úsilí si vyžádala.

   V Číně není problém si cokoli koupit k jídlu na ulici. My jsme si celkem oblíbili "knedlíky" plněné masem nebo zeleninou. Dávali jsme si je hned k snídani. Největší problém jsme měli s objednáním množství. Jsou dvě možnosti - naučit se čínsky počítat (což vám stejně moc nepomůže, neboť vám nikdo nerozumí) nebo ukazovat množství na prstech (to také není jednoduché, ukazuje se totiž až do devíti na jedné ruce). Cenu vám ti prostší vypočítají podle ksichtu a pokud máte větší bankovku, většinou nemají tolik na vrácení. Navíc početní úkon, kolik zaplatit za 6 placek si vyžádá poradu celé rodiny. Ke splnění dalšího bodu programu jedeme  veřejnou dopravou přes celé město do císařského letního paláce. Cesta nám trvá skoro 2 hodiny, neboť spíše stojíme než jedeme. Ale život za oknem je pestrý.

   Prší, proto dopoledne jdeme navštívit blízký supermarket, kde se nachází dokonce i KFC. Vůbec je zde k vidění spoustu amerických či evropských značek a reklam. Odpoledne se jedeme podívat do uliček starého města. Několik domů najednou se děli o společné záchody a koupelny postavené samostatně, namísto vstupních dveří najdete závěs, záchody tvoří žlábek vedoucí přes celou místnost a umyvadlo nahrazuje plechový lavor . Pokud si potřebujete nutně ulevit, váš čich vás k těmto zařízením spolehlivě zavede.  Večer máme naplánovanou návštěvu pekingské opery. Pravá trvá asi 6 hodin, ale pro turisty je zkrácena na jednu hodinu. Bohatě to stačí.

   Návštěva slavného náměstí Brány nebeského klidu (Tian´an Men) je podívaná. Uprostřed velkého náměstí stojí mauzoleum Mao Ce Tunga a kolem něj se tvoří dlouhá fronta návštěvníků dosahujících délky asi 300m. Všichni jsou šťastní a dá se krásně rozpoznat, kdo patří k jaké skupině. Mají totiž různobarevné kšiltovky, co zájezd - to jednotná barva. Před vchodem pak stojí čestnou stráž malí pionýři. My se ale zařazujeme do jiné, pestrobarevnější fronty. Naším cílem je totiž Zakázané město, komplex paláců a chrámů císaře. Večer už jsme na nádraží, z něhož odjíždíme lůžkovým vlakem do Si-anu.

   Do Si-anu dorážíme brzo ráno. Po nezbytném ubytování a snídani vyrážíme autobusem do 30km vzdálého naleziště hrobky císaře Čchin Š'-chuang-tiho s hliněnou armádou. Po návratu zpět navštěvujeme zdejší muslimskou čtvrť, která tu vznikla díky výhodné poloze na Hedvábné stezce. Vcházíme i do mešity, která však s arabskou architekturou nemá nic společného. Vše je čínské, dokonce i ti muslimové. Při večeři dochází k malému incidentu, neboť navštívená restaurace má dvojí ceník, jeden pro místní a druhý pro cizince. Protože některé z nás identifikovali jako místní, přišli jsme jim na jejich švindl. Navíc nám přinášejí jídlo i množství, které jsme ani neobjednali.

   Další den obdivujeme taoistický klášter 8 nesmrtelných. Ženy zde dávají obětiny v podobě potravin a zapalují vonné tyčky. Poté procházíme trhem, kde jsou k vidění různí krabi, raci, ryby, želvy, žáby, hadi, koření a sušené ovoce, prodávají tu slepičí pařátky, uzené kachní krky, zobáky, zkrátka různé čínské pochoutky. Ihned po obědě chvátáme zase na nádraží. Odjíždíme do Čcheng-du, opět lehátkovým vlakem. Tvoří ho otevřená kupé se třemi lehátky nad sebou. Spíme až na tom horním, které je asi 75cm pod stropem. Na pěkné evropské postavy je tu těsno. V uličce jsou u každého okna jen dvě malá sklápěcí sedátka, proto většina osazenstva sedí na spodních postelích. Číňani na pořádek moc nejsou. Všechny odpadky hážou na zem, plivou a všude kouří. Naštěstí chodí brzo spát, a tak i ti, co mají umístěnku na spodních lůžkách mohou jít včas na kutě.

     Hned po příjezdu do Čcheng-du si dáváme batohy do úschovny a najatými mikrobusy jedeme do ZOO, která se převážně zabývá úspěšným chovem pandy velké. Zdejší provincie S'Čchuan je jejich domovem. Naši pozornost zaujali hrající si mláďata a hlavně pandí porodnice. Za sklem jsou vidět inkubátory, ve kterých jsou 15denní panďátka, která při narození váží pouhých 145 gramů ! Dospělá panda váží okolo 100 kg, většinu života prospí a je velmi lakotná na jakýkoliv pohyb. To pak není divu, že je její populace na červené listině ohrožených zvířat. Na oběd se zastavujeme ve vegetariánské restauraci, nacházející se v budhistickém klášteře Wen-šu. Navečer se přesouváme autobusem do lázeňského městečka Pao-kuo-s´. Hned za městem se totiž tyčí jedna ze čtyř posvátných hor E-mei-šan (3099m), na kterou se následující den chystáme vystoupat.

   Vstáváme brzy už v 6:30, máme totiž před sebou 9 hodinový výstup po téměř 20 000 schodech! Celkem to dělá 31,5 km. Cestou kromě nosičů nepotkáváme skoro nikoho, protože na vrchol lze dojet autobusem a lanovkou. Trasu nám zpříjemňují občasné zastávky v malých klášterech, kde si lze koupit i něco malého k snědku např. okurku nebo něco k pití. Asi v polovině výstupu nás přepadá stádo opic pod vedením starého opičáka. Ukradli nám igelitku s rajčaty a láhev se sladkým čajem. Semkli jsme se do chumlu a potichu čekali, až je přestaneme zajímat. Po chvíli se přesunuli do lesa. Poté jsme již bez úhony došli až na vrchol (nepočítám fyzické a i psychické vyčerpání ze stálého stoupání po schodech). Na vrcholu je postaven dřevěný klášter, ve kterém hodláme nocovat.

   Protože je hora E-mei-šan posvátná, míří na její vrchol zástupy Číňanů, aby mohli spatřit východ slunce. Proto nás vzbudila vábící hlasitá hudba z obchodu již po šesté hodině. Slunce se na chvilku ukázalo, ale hned zalezlo za mraky. I to stačilo, aby zástupy místních začali vykřikovat nadšením, objímat se a tleskat. My jsme se jen zavrtali víc do našich svršků a zamumlali pro sebe, že známe lepší. Pro sestup jsme si už raději vybrali autobus.

   Jedeme do města Leshan. Zde se totiž nachází 71m vysoká, do pískovce vytesaná sedící postava Budhy, jedna z největších soch tohoto typu. Scházíme po schodech vytesaných ve skále k jeho obřím nohám a poté zase druhou stranou nahoru, 90 let práce. Nakonec nasedáme na malou loďku, kterou objíždíme sochu po řece Min-jiang, abychom ji viděli v celé kráse. Večer opět nasedáme do vlaku, který nás odveze do města Panzhihua.

   Čeká nás celodenní přejezd autobusem do Lijiangu. Po příjezdu vlakem nasedáme do zdánlivě slušného autobusu. Teprve po 3/4 hodině čekání na zaplnění autobusu se řidič odhodlal odjet. Po půl hodině jízdy vjíždíme na autobusové nádraží, kde se dozvídáme, že toto je teprve oficiální nádraží, kde linka začíná, což znamená zaplatit znovu jízdné. Ač cesta bude dlouhá 260 km, nikdo nikam nespěchá a odjíždíme až za 1,5 hodiny. Silnice vede do hor a je vyasfaltována asi jenom z poloviny. Rychlostní průměr je na prašné cestě jenom asi 10 km/h, protože na vozovce je samá díra nebo "práce na silnici". Občas stavíme kvůli natankování paliva nebo vod y na chlazení brzd. Kolem 16 hodiny stavíme u dvou baráčků, z nichž se vyklube hostinec na oběd. Sedí se téměř venku, jen pod lehkou stříškou. Něco jako jídelní lístek neexistuje, a tak jsme nuceni si vybrat asi ze čtyř hrnců naplněných téměř stejnou omáčkou. Ukazujeme namátkově na jednu z nich. Jako přílohu dostáváme samozřejmě rýži. Maso se zdá zprvu docela pěkné ač trochu houževnaté. Teprve v polovině jídla jsme přišli na to, že to není maso, ale na kousky nakrájené tenké střevo. Do té doby nám to celkem chutnalo, ale poté jsme odložily hůlky a s divným pocitem v žaludku odcházeli do autobusu. Do Lijiangu autobus dorazil po 11 hodinách až v 9 hodin večer, jsme celý rozlámaní, protože zdejší autobusy jsou konstruovány na menší postavy.

   Ráno se probouzíme do pěkného dne a v krásném horském městě. Lijiang leží téměř u hranic s Tibetem ve výšce 2400m. Město je velmi zachovalé, tak jak vypadalo před staletími. Je obklopeno "Sněžnými horami nefritového draka" až 5500m vysokými, které jsou předzvěstí "blízkých" Himalájů. Hory bohužel kvůli mrakům nevidíme. Ale co vidíme, je to, co by tu nikdo nečekal - internetová kavárna! No slovo kavárna je hodně silné slovo. Tři PC jsou umístěny v místnůstce velikosti 3x2 metry. To nám však nevadí a zasedáme k nim. Menší nevýhodou jsou všudypřítomné čínské znaky, ale ten, kdo se trochu vyzná ve Windows, ví, že vlevo dole se nachází START a od toho si již dá odhadnout ostatní. 

   Plánujeme vyjížďku na kolech do asi 10km vzdálené vesnice. V půjčovně mají kola ve velmi dezolátním stavu. Po generální opravě svými silami, která zahrnuje nafouknutí, utažení všech matek a úpravě brzd (někdo jenom jedné, protože jich víc nenašel), vyjíždíme. Vesnička je velmi svérázná. Vidíme pravou čínskou zabíječku, ale v hlavní roli zde nehraje, jak by se dalo očekávat,  vypasený pašík, ale mladý vyhublý pes. To nám objasnilo záhadu, proč jsou všude k vidění jen samá štěňata. Naštěvujeme zde 79ti letého místního lékaře, léčitele a bylinkáře, jehož jméno je zařazeno díky několika úspěšným léčením leukémie v biografii 2000 největších vědců 20. století. Doktor Ho je na to patřičně hrdý, má velkou sbírku výstřižků zabývajících se jeho osobou. Vracíme se pomalu, protože brzdy moc nebrzdí. Večer jdeme do naší oblíbené restaurace z předchozího dne na bramborák a kozí sýr.

    V 9 hodin ráno nás odváží autobus do 110 km vzdálené soutěsky Tygřích skoků na Dlouhé řece. Jdeme po asi 2 km dlouhém chodníčku zaříznutém do skály. V nejužším místě soutěsky se voda takřka vaří. Uprostřed řeky je velký balvan, který dle legendy pomohl tygrovi překonat řeku a dostat se tak z dosahu pronásledovatelů. Navečer balíme a taxíky se dopravujeme na nádraží, kde se soukáme do, pro nás dosud neznámého, lůžkového autobusu. Lehátek, opět o pár centimetrů kratších, je v autobusu 30.

   Po celonočním přejezdu se probouzíme ve městě Kunming. Ubytujeme se, nasnídáme a ihned odjíždíme do Zkamenělého lesa, což jsou zvětralé krasové útvary. Procházíme se labyrintem skal a unikáme tak množství hlučných Číňanů. Narážíme na cestičku, která nás vyvádí ven ze skal mezi kukuřičná a rýžová políčka. Vidíme zde spoustu krásně zabarvených motýlů, chýši z jílu a klestí, zavlažovací kanálky a rýžové žně, konečně čínská romantika!

    Tentokrát nás čeká snídaně v hotelu formou švédského stolu, ale s čínským jídelníčkem (rizoto, fazolové klíčky, rýžový nákyp, masové knedlíky, knedlíky bez náplně, buráky a sušenky. Taky měníme dopravní prostředek - poletíme letadlem do Guilinu. Přistáváme do úplně jiné krajiny a jiného podnebí. Přesouváme se do 80 km vzdáleného města Yangshuo. Krajina je plná homolovitých kopců, tolik známých z čínských obrázků. Ve městě se zdržuje snad nejvíc cizinců z celé Číny. K večeři si dáváme vynikající kachnu na pomerančích, zkrátka v Yangshuo se žije!

   Na cyklovýlet po okolí Yangshuo odjíždíme na velmi moderních odpružených horských kolech. Když jsme přijížděli k Měsíční hoře, kterou se chystáme dobýt, seběhla se k nám skupina čínských žen, které nám neodbytně nabízely nápoje v přenosných chladících boxech. To jsme ještě netušili, že si nás rozdělí a půjdou s námi až na vrchol, protože doufají, že něco prodají. A měly pravdu, kdekdo si koupil pití až na vrcholu a to za dvounásobnou cenu než na úpatí.

   Opět měníme způsob dopravy - proplouváme lodí mezi homolovými kopečky. Plavba trvá asi hodinu,  vystupujeme v přístavu Xingping. Po prohlídce trhu se vydáváme autobusem směr Yangshuo. Při příchodu k autobusu nastala situace, při které jsme se trochu zastyděli. Jakmile nás řidič čekajícího autobusu uviděl, vyhnal již sedící Číňany i s jejich právě nakoupenými opeřenci z autobusu a nás nechal milostivě usednout. Teprve poté mohli nastoupit místní.

   A zase je tu lůžkový autobus, který nás přes noc převeze do Shenzenu. Před 25 lety zde žilo 20 000 lidí a dnes jich tu je 5 miliónů.  Shenzhen je rychle se rozvíjející město ve zvláštní ekonomické zóně, kam obyčejní Číňané nemají přístup. Proto před vstupem do města nás autobus vyloží, musíme projít policejní kontrolou. Všude je čisto, spousta upravené zeleně a výškové budovy jako na "Západě". Protože město leží na břehu Jihočínského moře, těšíme se do jeho vln.

   Posledním místem naší cesty je Hong-Kong. Ze Shenzhenu do Hong-Kongu je to 5 minut pěšky. Procházíme celnicí, vyplňujeme výjezdní a poté vstupní formuláře. Celé to trvá asi 1,5 hodiny. Poté jedeme vlakem a metrem do centra. Konečně můžeme pohyb po městě konzultovat s mapou. Názvy ulic jsou psané latinkou a znějí např. King Edward's Street. Zdejší Číňané již nejsou tak hubení jako jinde, nosí džíny, často se i mezi sebou baví anglicky, je tu k vidění i velké množství Indů. Lanovkou stoupáme na Victoria peak, kde je pěkná vyhlídka na celé město. Večer se z protějšího břehu díváme na krásně reklamami ozdobenou siluletu města.

   Nadešel čas odletu. Přijíždíme na letiště a tam zjišťujeme, že naše letadlo, opět společnosti Aeroflot, má 2 hodinové zpoždění, jak jinak. To bohužel nedoženeme a do Moskvy přilétáme po odletu letadla do Prahy. Po dvou hodinách nejistého čekání, kdy nám odmítá kdokoli vysvětlovat, co se bude dít, přijíždí autobus a odváží nás do hotelu nedaleko letiště. Jsme stále pod kontrolou. Nikam nesmíme i výtahem s námi jezdí strážce a předává nás dalšímu na chodbě. Hotel je ale celkem nový a večeře také dobrá. Stále nám nikdo neříká, co bude následovat a kdy poletíme do Prahy. Pořád nás jen ubezpečují, že se o nic nemusíme starat. A tak jdeme konečně spát.

   Ráno nás telefonicky budí již v šest hodin a po snídaní odjíždíme na letiště. Zde se opravdu dostáváme do letadla a v 9 hodin odlétáme. Máme před sebou posledních 1670 km.

   V Číně se jinak než čínsky nedomluvíte, navíc je Čína natolik velká země s tolika různými menšinami a nářečími, že si nerozumějí ani sami Číňané. Proslulé čínské kuchyně budete mít za čtrnáct dní plné zuby. Čaj nepatří mezi nejlevnější suvenýry. Pokud nemáte rádi přeplněné prostory lidmi, tady to jinak, než prodírat se davy, snad ani nejde. Čínská kvalita čehokoli je kapitola sama pro sebe. Lidé vyšší postavy si užijí své. Přesto zato stojí Čínu navštívit a ponaučit se z čínského všudypřítomného klidu.