Jedna limeta, šest čerstvých mátových lístků, lžička cukru, dva centilitry rumu, sodovka, snítka máty – a kubánský národní nápoj Mojito máte hotový. Nebo se cítíte na decentně zelený koktajl Daiquiri či Cuba libre? Tyto a mnohé další si dosytnosti můžete užít na největším ostrově v Karibském moři, kde se víc než 40 let myslí jinak než ve většině ostatního světa. K té pravé náladě samozřejmě potřebujete taky nějaký ten věhlasný kubánský doutník, pustit si hudbu v rytmu třeba salsy anebo si jen tak sednout na houpací křeslo a oddat se snění...

   Nejlepší pro návštěvu Kuby je listopad až leden, kdy začíná období sucha. Pro středoevropana není již takové horko, ale moře je ještě dost teplé. Navíc pravá zima nyní v našich krajích začíná později, takže o nic nepřijdete… Po 7750 km s mezipřistáním v Paříži a celkem 9,5 hodinách letu přistáváme v Havaně. Odbavení jsme po hodině a půl, poněvadž přiletěla dvě letadla najednou a na to tu nejsou zavedení. Protože Kubu dnes živí hlavně turisti, pro něž ale chybí ubytovací zařízení, budeme nocování řešit ubytováním v soukromí. Každý, kdo poskytuje „Zimmer Frei“ nebo po španělsku „casa particular“, má značku na dveřích, hodně dětí, hodně vysoké daně a zostřený dohled úředníků. První dny strávíme ve starém koloniálním domě s přibližně stoletým nábytkem, s několika americkými novinkami z 50.let a pár elektronickými   skvosty   „sdelano v CCCP“.   Na to,  že  je  teprve  konec  listopadu,  naši  domácí  si již rozsvítili  zasněžený  vánoční stromek  a vystavili betlém (módní hit, jinak vánoce neslaví).

   Po snídani, kterou jsme si připlatili (samé ovoce, jedno míchaný vejce a žádný salám) se vydáváme na průzkum Havany. Střed Havany není příliš rozlehlý a ani není od „našeho domu“ moc daleko a tak vyrážíme po svých. Po celém dnu ale máme v nohách cca 30 km a to už vás žádný další objekt nezajímá. Hlavní třída nás dovedla na Centrální náměstí, kterému vévodí Kapitol z roku 1929, někdejší kubánská Sněmovna reprezentantů, napodobující Kapitol v americkém Washingtonu. Nyní tato stavba funguje jako muzeum. Od ní se vrháme do starých uliček, procházíme okolo baru Floridita proslaveného častým návštěvníkem Ernestem Hemingwayem. Zastavujeme v muzeu rumu spol.Havana Club. Prohlídka končí ochutnávkou s ilného sedmiletého tmavého rumu. My, co máme prázdné žaludky, jsme okamžitě rozveselení. Z nábřeží přes zátoku fotíme pevnost Castillo del Morro, kterou máme v plánu dobýt zítra. Pevnost spolu s dalšími v okolí sloužila k ochraně havanského přístavu před piráty, kterými se Karibik hemžil. Nyní tu narazíte např. na několik děl, které občas před soumrakem vypustí salvu, a na muzeum miláčka národa, velkého bojovníka a hrdiny, mužného Che Guevary. No, ještě je odtud pěkný výhled na Havanu, ten opravdu za to stojí. Nás pohledy z výšky baví, a tak využíváme příležitosti se nechat vyvést výtahem na vyhlídku z „mrakodrapu“ někdejšího správního centra Bacardi.

   Na každém rohu potkáváme staré americké veterány. Jsou udržované ze všech sil. Taky mají na sobě často více tmelu než plechu. Do dnešní doby jich mohlo tolik přežít hlavně z důvodu velké příbuznosti s ruskými auty, které se vyráběly v licenci nebo byly přímo od Američanů okopírované. Za 1000 dolarů mohl být jeden náš… Kubánci jsou opravdu umělci, tolik moskvičů a žigulíků     s metalízou nejezdí nikde na světě.

   Po 3 dnech odjíždíme z Havany směrem na západ, do Viňáles. Zažili jsme jeden z méně příjemných rysů kubánské povahy – slíbí všechno, hlavně, když hned zaplatíte. Po celé Kubě nás měly vozit dva autobusy. Jeden z Havany na západ a zpět, druhý z Havany na východ a zpět. Při zajišťování autobusu jsme jim museli předem zaplatit celou částku za čtrnáctidenní pronájem, jinak prý nebude nic. V dobré víře jsme tak učinili, jenže, řidič nás odvezl až na nejvzdálenější východní konec ostrova, firma mu zavolala, ať se okamžitě vrátí, a nás tam nechal osudu. Dalo nám dost práce a peněz shánět další autobusy od města k městu.

   Cestujeme po „dálnici“, což jsou dva široké pruhy nevalného asfaltu oddělené pruhem trávy. Nikde žádná svodidla ani namalované pruhy. Občas přejede přes dálnici traktor nebo jede v protisměru kolo, koník s vozíkem, o chodcích nemluvě. Naštěstí provoz je minimální. Dali jsme si tu práci a spočítali frekvenci protijedoucích aut – ve špičce jedno za minutu! Náš autobus patří mezi nejrychlejší vozidla na trase a tak za tři hodiny jsme u cíle. Zastavujeme u hotelu s krásnou vyhlídkou do údolí Viňales. Tento hotel zná téměř každý Čech. Kolem něj se motal např. bandita Adamíra v jednom z dílů Majora Zemana. Valle de Viňales - to je kraj nejlepšího tabáku a charakteristických vápencových hor Mogotes. Po opulentní večeři u nových domácích (z našeho menu: fazolová polévka, tuňák, rýže s fazolemi, hranolky, ovoce, zelenina, pivko, mojito) se vydáváme za zábavou do městečka. Kotvíme v jedné z mnohých hospůdek – baru s živou hudbou a rozvlněnými Kubánci.

   Následující den se kocháme kubánským venkovem a navštěvujeme jeskyni Los Portales. Zde měl za kubánské krize hlavní stan Che Guevara s družinou (vidíme jeho postel, ve které „určitě“ ležel, telefon, co s ním telefonoval, tady přemýšlel, tady jedl, tady ……).

   Aby si užila i dámská část naší výpravy, zastavili jsme se v orchideáriu Soroa. Nebylo to sice špatné, ale protože není zrovna ten pravý čas, kvetlo jich jen pár. Tak jsme si alespoň spravili chuť výlezem na protější kopec Mirador, z kterého jsme se pokochali výhledem na okolní palmami porostlé kopce, které dřív pokrývali kávovníkové plantáže vydřidušských kapitalistických magnátů. Však jsme jedno takové zbohatlické hnízdo navštívili…. Jejich někdejší pozemky už pár let patří všemu lidu a v ruinách jejich haciend se procházejí krávy a nad nimi poletují mrchožrouti – kondoři krocanovití. Ty jsou k vidění v hojném množství po celé Kubě.

   Vracíme se zpět do hlavního města. Projíždíme těmi nejluxusnějšími a nejvýstavnějšími čtvrtěmi, kde najdete jen velvyslanectví a sídla zahraničních firem. Měníme autobus a vyrážíme noční dálnicí, zde nazývané Autopista Central, na nejvýchodnější cíp ostrova - do městečka Baracoa.

   Přes horskou silnici La Farola přijíždíme do míst,  kam roku 1492  připlul objevitel Kolumbus. Do nové země zabodl dřevěný kříž, jehož zbytek, dle odborníků  skutečně  pravý,  je k  vidění  v  místním  značně  zchátralém  kostele.  Po  ubytování  v  pokojíku  s  „výhledem“  na moře a dvouhodinové komplexní prohlídce města, se odjíždíme poprvé smočit do mořských vln. Na 14 km vzdálené pláži Maguana strávíme asi dvě hodiny. Není tu sice všechno ideální, jak byste si na Karibik představovali, po pláži pobíhají domácí prasátka a husy, vůně nelibá, ale moře je moře.

   Večeře u našich domácích v Baracoa jsou kulinářské hody. Velké porce obalené ryby, rýže, fazole, okurky, naložený baklažán, banány na několik způsobů, banánové lupínky (ty jsou mé oblíbené)… Po jedné z večeří jsem nemohl spát a druhý den jsem ještě odmítal snídani, jak jsem se přejedl. Kde ty lidi seženou tolik jídla, zvlášť když v obchodech nelze vůbec nic koupit? Odpovědí je černý trh. Všichni mají barevné televize, mladí moderní sterea, videa, poměrně nové filmy, značkové oblečení... Každý Kubánec má taky nějakého příbuzného na Floridě, který  je  finančně  i  materiálně  velmi  podporuje.  Naši domácí  v Baracoa  např. jeden  večer přepínali mezi projevem svého vůdce v televizi a Pepkem Námořníkem na videu.

   K již obligátnímu složení snídaně (ovoce, smažená vajíčka s místním chlebem) přibyla opravdu vynikající baracoaská horká čokoláda. Zdejší kraj je známý pěstováním kakovníků a výrobou čokolády. I když je město čokoládou provoněné, v žádném obchodě ji nekoupíte, prostě ji nemají. Občas k vám přistoupí pouliční prodavač s kouskem, jen tak provizorně zabaleným, ale není moc chutný. Jedinou čokoládu místní výroby kupujeme až v letištním shopu.

   Dominantou okolí je stolová hora El Yunque. Rozhodujeme se jejích 676m pokořit. Pod  ní  se  dokodrcáme na korbě nákladního auta, máme s sebou místního průvodce, který trochu ovládá angličtinu. Výlet začíná přebroděním řeky a pak přímo vzhůru. V noci pršelo a tak je všude kluzké bahýnko. Než se vyškrábeme na vrchol, vypadáme jako čuňata. To ještě netušíme, že cesta dolů bude o dost horší. Sestup je rychlý, při kterém nemineme strom, abychom ho neobjali. Ještě, že nás na konci cesty čeká ta řeka. Po umytí můžeme zas mezi lidi a tak se vracíme do města. V podvečer narychlo vyběhneme vršek, na kterém stojí bývalá pevnost, dnes hotel s bazénem. Tady jako pořádní mastňáci čekáme na západ slunce. Den zakončujeme v baru Casa de la Trova, kde dnes k poslechu a tanci hraje šest starých muzikantů. Nejsou to ale žádní „důchodci“. Basista je dokonce jeden z hudebníků ze skupiny Buena Vista Social Club. Po několika skladbách jsme, my odjinud, přizváni, abychom si s nimi zazpívali a zahráli. Šoupneme si tu nejznámější „Guantanameru“. Dámy přebírají rumba koule a já si sedám za „bubny“. Je to sice příliš turistické, ale v tu chvíli je legrace.

   I další den volíme za přepravní prostředek korbu a míříme do Bahia de Toa – přírodní rezervace, která se rozkládá na 700 km2 a chrání tak na 900 endemických rostlin. Taky je to nejdeštivější oblast na Kubě. To můžeme potvrdit, od rána je vítr a honí se mraky. Při obchůzce nám občas zaprší a když zaprší, tak pořádně. Cestou vnímáme kromě několika prasátek obrovské filodendrony, kapradiny, banánovníky, mangrovníky či kokosové palmy. Právě těch je tu dost a tak nám zdejší průvodce shodí několik ořechů , aby bylo na svačinu.

   Dneska je neděle a všimli jsme si, že neděle je den, kdy v Baracoa nepotkáte odpoledne ženu, aby neměla natáčky na vlasech. Je teplo, všechny domy mají otevřené dveře a tak zvědavě hážem očkem. Skoro všichni mají puštěnou televizi i když před ní nesedí, hraje hodně nahlas muzika, venku se před domem hrají stolní hry, pohoda. A večer všichni na diskotéku!

   Ráno odjíždíme přes ostře hlídané Guantanámo do bývalého hlavního města Santiago de Cuba. Kuba je stále ještě relativně bezpečná země. Liší se ale město od města. Například z námi navštívených Baracoa i Trinidad jsou bezproblémové, tak Havana a hlavně Santiago, to je děs. Protože jsme měli na trase do Santiaga menší autobus, naše batohy jsme přivázali na střechu. Před vjezdem do města jsme na doporučení řidiče museli zavřít okna a při zastavení na křižovatkách pozorovat okolí, zda nám někdo neleze zezadu na střechu. Také jsme dostali ponaučení, abychom se pohybovali po městě ve skupinkách a po setmění vůbec nevycházeli z domu. Je to hlavně proto, že v Santiagu je velké množství přistěhovalců z Haiti. Zdejší černoši jsou hodně černí s drzým vyzývavým pohledem. Všichni nám  připadali  nepřátelští  a  podezřelí z nekalých úmyslů. Srdcem města je Parque Céspedes.  Na tomto  náměstí  stojí  proti  sobě  několik budov,  které vstoupily do dějin: radnice, z  jejíhož  balkonu  oznámil  Fidel Castro  vítězství  revoluce;   Casa de Velázquez,  někdejší  rezidence  zakladatele  města  a  prvního guvernéra ostrova Diega Velazqueze (1514 - 1522); a nakonec katedrála (založena 1522 a přestavěna 1922), v níž v roce 1998 sloužil papež Jan Pavel II. při návštěvě Kuby mši na usmířenou. O kus dál se nachází kasárna Moncada, na kterou neúspěšně útočil Fidel Castro – přesto se jeho neúspěch slaví coby nejvýznamnější státní svátek 25.-27. července.

   Asi 20 minut jízdy od Santiaga, v horách za městečkem Melgarejo, leží poutní místo a zároveň centrum těžby mědi El Cobre. Již z dálky je vidět velkolepá bazilika z roku 1927, která se vypíná na pahorku nad městečkem. Bazilika je zasvěcená Panně Marii Virgen de la Claridad, ochránkyni Kuby. Skrývá mnoho obětin - proseb i poděkování věřících za své dobrodiní. Mezi nejcennější patří medaile od Fidelovy matky za jeho návrat z bojů, sportovní medaile a údajně i Hemingwayova Nobelova cena. Naším cílem je ale krásné a zachovalé přístavní město Trinidad. Jedeme přes noc. Máme časovou rezervu a tak o půlnoci zastavujeme v upraveném městě Camaquey na noční procházku a posezení v baru u piva a mojita. Odjíždíme ve 2:30 a stejně jsme v Trinidadu už v sedm hodin ráno. Naši noví ubytovatelé si nás rozebrali do svých domovů. Po snídani okolo půl deváté vyrážíme do města. Svítat začalo teprve před hodinou a slunce se nám zase ztratí už v půl sedmé večer. Historické městské centrum je zapsáno do seznamu UNESCO a opravdu je na co koukat. A to i z věže městského muzea Municipal nebo z věže muzea revoluce. Celý den pobíháme po městě a tak máme centrum prochozené křížem krážem. Trinidad je nesmírně fotogenický. Na šestou večer utíkáme na městský kopec k bývalým kasárnám, dnes dávají západ slunce do moře. Cestou zpátky se stavujeme u překupníků si koupit to nejlepší co Kuba vyrábí – doutníky. Za  dramatických  okamžiků  v  šeru,  jen  ve  světle  baterky  a  za  super  cenu  si  kupujeme celou krabici Romeo a Julie. Ani už nejdeme na mojito. Zato druhý den máme naordinovanou pohodičku. Celý den „proflákáme“ na pláži. Odpočinutí a osvěžení vyrážíme večer za muzikou. Jednu zajímavou nacházíme na hlínou zdusaném dvorku. Někteří z nás si opět zahrají v „orchestru“, ale je to daleko upřímnější. Dokonce si místní dodají odvahu a vyzvou naše česká děvčata na taneček (blondýnky jsou samosebou zadané jako první).

   Tak a na tenhle den jsem se fakt netěšil, ale nakonec to byla sranda. Nechal jsem se naverbovat na celodenní vyjížďku na koních po okolí Trinidadu. Na okraj města nás vyvezl valníček tažený koníkem (všem kubánským koňům jsou vidět žebra a mají kostnaté zadky). Nejeli jsme sami, vezlo se s námi ještě v pytli selátko, které nám mělo být půli cesty opečeno k obědu. To znělo slibně! Za městem nás čekalo deset „vraníků“ různých velikostí. Koně na Kubě jsou velmi poslušní a poddajní, kde z nich seskočíte, tam je najdete, a bez přivazování. Jedině ten můj byl nějaký nenakrmený, stále zastavoval nebo uhýbal z cesty a žral co viděl. Projížděli jsme údolím cukrovarů Valle de los Ingenios, mezi poli s cukrovou třtinou, nebo banánovníkovými plantážemi. Na slíbenou polední pochoutku jsme zastavili ve starém, ne moc udržovaném domě. Jenže prase se prý někde zatoulalo a tak ho teprve místní maníci napichovali na rožeň. Bylo příšerné vedro a tak jsme se rozhodli, že si pečeného čuníka nenecháme ujít. Čekání jsme si krátili v chládku se sklenicí piva v ruce (na to, jak dům vypadal nevábně, byl velmi dobře zásobený), pohledem na opékající prase a připékající se černošku – opékačku, nebo prohlídkou domu a jeho okolí. Konečně bylo sele položené na stůl  prostřený  ubrusem  z  banánových  listů.  No,  mohlo  se  ještě  hodinku  opékat,  aby bylo dost propečené, přesto z něj za čtvrthodinku zůstalo jen hlava a kosti. Na hřbet koně se mi už moc nechtělo, ale nějak jsem se do města vrátit musel. Odpoledne nás ještě koník s dvoukolákem odvezl na pláž spláchnout prach cest. Vnitřně jsme ho spláchli ještě později v baru.

   Ráno jsme se rozloučili s městem a po dálnici uháněli směr Havana. Cestou jsme se zastavili u zátoky Zapata na krátkou prohlídku krokodýlí farmy. Vizitu jsme zakončili v místní restauraci, kde jsme za hříšný peníz ochutnali krokodýlí steak. V Havaně jsme zamířili přímo na letiště, konečnou naší čtrnáctidenní cesty po ostrově svobody. V letadle nás čekala změna jídelníčku - evropské jídlo a francouzské víno. V Paříži na letišti jsme se moc neohřáli a už jsme seděli v letadle domů. Dosedli jsme před třetí hodinou odpolední do ojíněné Prahy. Jak by ne, vždyť bylo 12. prosince!

   Byl to zvláštní čas i kraj. Čas jakoby na Kubě plynul jinak. Z Kubánců je sice cítit touha po změně, chudoba je tu všudepřítomná, i když mají navenek pěkné ohozy, ale zároveň působí tak pohodově. Nevím, zda si uvědomují, že žijí v jakémsi skanzenu či panoptiku, který je zároveň chrání, aby jim zůstalo to „pravé“ kubánské kouzlo. Pokud uvažujete o návštěvě, zajeďte co nejdřív. Zatím na otázku „odkuď jsi – z České republiky“ dostáváte přátelskou reakci „á amigo z Čechoslovákii“. Zkrátka pořád jsme ještě bratři, kteří jim posílali fajnové odborníky, super stroje značky JAWA nebo ŠKODA, nebo představujeme zemi, kde strávili tu krásnější část života. Pár vám ještě odpoví i v lámané češtině. Ale nenasytní kapitalisté už číhají na příležitost…