Podzim v našich zeměpisných šířkách je hezký jen v jeho první fázi. Proto se v polovině listopadu 1999 vyrážíme trochu ohřát a opálit před dlouhou zimou. Vydáváme se trochu netradičně až do daleké Polynésie. V rámci aklimatizace se na jeden den zastavujeme  v Los Angeles. Nocujeme v hostelu ve Venice Bech, asi 5 minut chůze od Tichého oceánu a 2 mil od Santa Moniky. Ráno plánujeme vyběhnout na pláž, po které už před námi běhala Pamela nebo David. Díky časovému posunu se probouzíme poměrně časně, není vůbec žádné teplo a od moře se valí spousta mlhy. Odpoledne již dosahuje teplota příjemných 23 stupňů. Pobřežní ulice Venice Beach je od nedělního dopoledne plná stánků s tričkama, vonných směsí, tetovacích odborníků, vykladačů karet, masérů, hudebníků....

   Přelet z L.A. na Tahiti nám trval 8,5 hodiny. Nechápu, jak se může pilot na cestě dlouhé 6600 km trefit na něco tak malého, jako je tento ostrov (tento pocit zažiju ještě několikrát). Přistáváme na největším ostrově Francouzské Polynésie Tahiti v hlavním městě Papeete. Z letadla vystupujeme přímo na letištní plochu a hned nám do tváře udeří vlna prádelnového ovzduší. Letištní halu tvoří otevřený lehký přístřešek. Před vstupem pod střechu haly nás místní  děvčata obdarují po bílém poupěti silně vonící tiare. (Vůbec se Gauguinovi nedivíme, že tu našel takové zalíbení. Ne že by děvčata byla bůhvíjak krásná, většinou jsou to pěkné baculky, ale mají stále úsměv na tváři, oděny jsou jen tak do šátku pareo a jsou velmi přítulné.)  Teplota vzduchu je 25 stupňů a to jsou  teprve 3 hodiny ráno! Protože míříme na jiný ostrov, než je Tahiti, necháváme se odvést místní "MHD" do přístavu. Loď, která měla odplouvat dle jízdního řádu v 8 hodin, vyplouvá již o hodinu dříve. Rozhodl tak kapitán. Naštěstí jsme tady a tak naskakujeme na poslední chvíli. Čeká nás 6 hodinová cesta na ostrov Bora Bora. Cestou nabíráme a vyloďujeme pasažéry na ostrovech Huahina, Raiatea a Tahaa. Konečně vidíme na obzoru náš cíl Bora Bora, jehož silueta podle místních připomíná ležící ženu.

    Bora Bora je sopečného původu a je to asi nejhezčí ostrov Francouzské Polynésie. Není velký, po obvodu má jen nějakých 32km, což jsme prověřili na půjčených kolech. Já jsem bohužel po 3 km píchnul a musel opustit skupinu. Stopnul jsem si projíždějící pick-up a ten mě dovezl zpátky do kempu. Většina zdejších aut má korbu a není problém stopnout a převést jakýkoliv počet osob s jakýmikoli břemeny. Následující den se chystáme projet po laguně malým dřevěným katamaránem. Velmi příjemná projížďka je umocněna vynikajícím piknikem na motu (= ostrov z korálového písku), který nám náš kapitán připravil na ohni a naservíroval na pláži ve stínu kokosových palem. To je romantika, viďte? Naše piknikové menu se skládalo z rýže s kukuřicí a ananasem coby salátku na začátek, z pečeného banánu s polosyrovým tuňákem se zelím a mrkví, ráno lehce povařeným v mořské vodě a politým kokosovým mlékem, ze sladkých brambor batátů, grilovaného kuřecího stehýnka a z opečené rybky. Jako zákusek pak banán, papaya, mango, grep a meloun. Hlavně jsme si ale během dne užili šnorchlování - uprostřed laguny loďka zakotví, my naskáčeme do vody v potápěčských brýlích a se šnorchlem a pomocník kapitána nahází do vody zbytky rybího masa, aby přilákal ryby. Za chvíli připluje spousta barevných rybek, rejnoků, kteří se nám otírají o nohy, a dokonce i dva asi 1,5m dlouzí žraloci. Nakonec si navlékneme plovací vesty a mořský proud nás pomalu zanáší zpět ke břehu. Stačí se jen natáhnou na vodu a pozorovat pestrý život pod hladinou v korálové krajině...

   Po 3 dnech kolíkujeme stany na ostrově Raiatea, který má společnou lagunu s ostrovem Tahaa. Připlouváme zrovna v době, kdy zde končí jedna z etap polynéského závodu šestiveslic - Waikiki Nui, který se koná jednou za rok a je zde velmi populární. Ostrov má rozlohu asi 10 x 20km, nejvyšší vrchol se tyčí do výšky 1017m. Pod touto horou na platu Temehani roste vzácná rostlina, která se vyskytuje pouze na tomto ostrově a pod touto horou. Jmenuje se Tiare apetahi a je opředena romantickou legendou. Úspěšně ji nacházíme i bez místního průvodce. Asi pěticentimetrový bílý kvítek s pěti excentrickými okvětními lístky vypadá jako drobná útlá dlaň a nevoní. Počasí nám přestalo přát. Najednou se zatáhla obloha a začala na nás chrlit ohromné množství vody. V mžiku jsme promoklí skrz naskrz, v botách nám čvachtá, louže je zbytečné obcházet. Při sestupu pršet přestane a začne naplno svítit sluníčko. Než dojdeme do kempu,  my i příroda nevykazujeme jediné známky po předchozí průtrži (až na obarvený slovník a peníze od našeho koženého batohu). Původní obyvatelé Tichomoří používali pro své náboženské obřady, ale i k řešení všedních záležitostí (oslavy, popravy, apod.) marae. Marae je obřadní místo obdélníkového tvaru, vydlážděné a ohraničené kameny a korály. Od marae vyplouvaly na moře výpravy, ty důležitější byly pro úspěch jištěny lidskou obětí.  Archeologické nálezy naznačují, že Raiatea mohla být jedním z ohnisek migrace Polynésanů, a že právě od zdejší marae Taputapuatea vypluly kanoe objevitelů Nového Zélandu a dalších ostrovů. Dnes jsou marae opuštěné, některé pohlcuje bujná vegetace, jiné se pracně opravují pro povědomí turistům. Je neděle a dnešní Polynésané se všichni oblékají do nejlepších šatů a jdou do kostela na mši.

   Dnes bychom se měli vrátit zpět na ostrov Tahiti. Scházíme se v přístavu, kde čekáme na nákladní loď. Protože však skončil závod šestiveslic, je všude plno lidí. Nechtějí nám prodat lístky, prý mají plno. Zkoušíme to ještě u kapitána, ale také nás odmítá. Nevíme, co dělat, další loď jede za dva dny. Nápad, vnutili jsme se jednomu námořníkovi do malé loďky, aby nás vzal na protější ostrov Tahaa. Tísníme se v lodičce přepravující závodní šestiveslici. Tahaa, ač ve stejné laguně s Raiateou , působí velmi neposkvrněně moderní dobou. Málo domů, obchodů, bujnější příroda, víc zvídavých očí, ale hlavně žádní turisté. Loď nás vypustila na druhé straně ostrova, než jsme chtěli, a tak si před obchodem stopujeme auto, které nás převáží "zkratkou" přes ostrov. Jako svých dětí se nás ujímá "mammá Louisa", která vlastní "restauraci". Budeme nocovat všichni pohromadě v jejím právě dokončeném domě na matracích (matrace zabalená v igelitu je základ polynéského rodinného štěstí). Ona sama s rodinou přespí jako obvykle na prašné zemi pod přístřeškem restaurace. Navečer nám přichystá podívanou na děvčata, která se rozvlní v rytmu hula-hula.  Na druhý den obdivujeme zahrádku paní Luisy, pěstuje si tu namísto mrkve nebo cibule ananas, banány a vanilku. Její manžel nás ochotně odváží ke své sestře, která vlastní perlovou farmu. Perly vznikají v ústřicích, které mají implementovánu kuličku vyrobenou z mississippské mušle. Protože je kulička pro ústřici cizím tělesem, obaluje si ji perletí, aby ji v sobě snesla. Ústřice se může použít třikrát. Poprvé roste perla 18 měsíců, podruhé a potřetí jenom 12, ale je již vysílená a perly již nejsou tak velké a kvalitní. Po dvou příjemně strávených dnech odplouváme nákladní lodí na Tahiti. Plavíme se přes noc a spíme spolu s domorodými cestovateli na kryté plechové palubě ve spacácích.

   Zavazadla svěřujeme do  letištní úschovny a vyrážíme na lehko trajektem na blízký ostrov Moorea. Půjčujeme si auta a vydáváme se na okružní jízdu ostrovem. Zastavujeme například v místní likérce, kde se vyrábí lihovina z ananasu! Silnice obkružuje dvě nádherné zátoky, jedna nese jméno Cookova a druhá Opunohu (tu proslavil film Vzpoura na lodi Bounty). Odpoledne spěcháme zpět na Tahiti, abychom zjistili, jaké to je projít se po černé lávové pláži. Ke spánku se ukládáme v prostorách letiště, protože ve 4 ráno bychom měli sedět v letadle do Nového Zélandu. Spojení není přímé, máme dvě mezipřistání. Jedno na ostrově Rarotonga (sem se ještě vrátíme) a druhé na ostrově Viti Levu patřící do souostroví Fidži. Během letu zažíváme neobvyklý jev - překračujeme datovou hranici. Vracíme čas o dvě hodiny zpět, ale datum o den dopředu, ze čtvrtka 28.10. se stane rázem pátek 29.10. Odpoledne přistáváme v Aucklandu na Novém Zélandě.

   Vyplněné prohlášení předáváme imigračnímu úředníkovi, ve kterém mimo jiné potvrzujeme, že nedovážíme žádné ovoce a potraviny a že jsme nepracovali v předchozích 14 dnech na žádné farmě. Vyzvedáme si batohy a procházíme kontrolou čistoty bot a stanů. V Aucklandu se dlouho nezdržujeme, navštěvujeme pouze muzeum Antarktidy. V městečku Matakohe si prohlížíme Muzeum stromu kauri. Kauri jsou mohutné stromy(listnaté borovice) dosahující výšky 50m a průměru okolo 5m. Dřevo z těchto stromů je velmi unikátní, je trvanlivé, tvrdé a přitom ohebné, drží tvar, neštípe se, nedělá třísky a nemá suky. Hodí se na všechno. Kdysi lesy s těmito stromy pokrývaly celý ostrov, do dnešních dnů se jich ale moc nezachovalo. Zašli jsme si do toho správného lesa, jsou to skutečně impozantní stromy.

  Následující den trávíme v zátoce ostrovů - Bay of Islands. Nejprve poznáváme historické místo Waitangi. Zde byla roku 1840 podepsána smlouva mezi Maory a Angličany, podle které všechny maorské kmeny poskytly svrchovanost nad zemí Angličanům výměnou za ochranu. V roce 1995 konečně Maoři pochopili, že pakt znamenal konec jejich tradicím a kultuře. Od té doby se jim dělá, co se jim vidí na očích - vrací se půda a pod. Poslední čistokrevný Maor zemřel v roce 1933, ostatní mají pouze maorský původ. Z původního maorského jazyka mnoho nezbývá, pomalu se rozlývá v angličtině. V poledním žáru procházíme mezi mangrove. Odpoledne trávíme v příjemném ospalém městečku Russel. Russel bývalo prvním hlavním městem Nového Zélandu, na kopci stojí první novozélandský křesťanský kostel z roku 1836. Neodolali jsme a koupili jsme si zmrzku. Tak výbornou jsme snad ještě neochutnali, vřele doporučujeme. Den zakončujeme procházkou po pobřeží. Je neuvěřitelně rozeklané, syrové, pociťujete zde mocnou sílu vodního živlu, přesto se cítíte maximálně cool! Ve vzduchu je totiž něco velmi pozitivního, fakt skvělé místo.

  Přesouváme se o 600km na jih Severního ostrova přes Hellensville a Muriway Beach (Maori Bay), kde chvíli pozorujeme tereje v jejich jediném hnízdišti. Také zastavujeme v Aucklandu, ale jen asi na 2 hodiny. Auckland je velmi svěží, "mladé" moderní město. Na světlech se přes křižovatky chodí šikmo. Prohlížíme si v rychlosti downtown. Večer pak stavíme stany  u Waihi Beach. Za odměnu po namáhavém dni rožníme sladké brambory kumaru.

  Nový Zéland - to jsou také sopky a my se vyšplháme hned na dvě. Tou první je Tarawera vysoká 1013m. Než dojedeme k jejímu úpatí, zastavujeme se nejprve u jezera Taupo, jehož břeh lemují do hladka omleté úlomky lávy- pemza. Toto jezero vzniklo největší erupcí, která kdy byla v dějinách zaznamenána. Dochovaly se písemné zprávy z počátku 2. stol. př.n.l., které popisují, kterak za bílého dne ztemněla obloha v Římě a v Číně zděšeně sledovali několik dní krvavé nebe. Pak ještě stavíme v lázeňském městečku Rotorua. Všechny jeho ulice jsou prostoupeny vtíravým sirnatým zápachem. Sem do lázní přijížděli v 19. století hojně i Evropané, aby odtud mohli podnikat výlety k jednomu z přírodních divů světa, k rozlehlým  terasám s kaskádami bílých a růžových jezírek s termální vodou, k útvaru podobnému tureckému Pamukkale. Jenže, roku 1886 si sopka Tarawera mocně „kýchla“ a z divu nezůstalo nic, jen ten zápach po síře. Někdejší světoznámé lázně dnes navštěvuje pouze několik starších gentlemanů a dam, kteří si před starou lázeňskou budovou hrají kriket. Když jsme se konečně dostali k okraji kráteru sopky Tarawera, přes mlhu smíšenou s párou a opět pěkně provoněnou zkaženými vajíčky, neviděli jsme nic. A tak uháníme pryč pokochat se zaručeně viditelnými vodopády Huka Falls na největší řece Nového Zélandu Waikato. Hodinovou procházku podél řeky zakončujeme příjemnou koupelí u soutoku s termální říčkou. Teplota vody dosahuje místy až 45 stupňů. Cestou jsme zahlédli rozkvetlou jabloň, vždyť v listopadu je tady už dávno jaro! Další den zkoušíme zdolat druhou plánovanou sopku Tongariro (1967m). Počasí nevypadá nejlépe, přesto to nevzdáváme. Okolní sopečky mají učebnicové tvary. Při stoupání nás ale zastihla taková sibiř a takový silný nárazový vítr, že jsme museli lézt skoro po čtyřech. Vidět bylo tak na 2 kroky maximálně. Dlouho jsme šli po absolutně rovné písčité ploše obrovského Jižního kráteru a poté se klouzali dolů po deštěm zmáčeném, černém lávovém písku. Náhodou jsme zahlédli flek s jemně tyrkysovou barvou. Vzpomněl jsem si, že to bude to nádherně probarvené sirné jezírko, co jsem si o něm četl v časopise. Prokřehlí a promočení na kost jsme ještě jako stroje večer zašli do lesa na svítící červy. Jsou to larvy zvláštního komára - čím je hladovější, tím víc svítí. Svítilo jich tu strašně moc a vypadalo to, jako když se koukáte na hvězdnou oblohu. Byl to takový pohádkový les, ve kterém jsme našli navíc otevřené tajemné dveře do nějaké jeskyně. Baterkou jsme objevili vypínač – cvak – a stanuli jsme v… nádherné krápníkové jeskyni. Zkrátka někdo zapomněl zavřít vstupní vrata.

  Poslední den na Zélandu navštěvujeme Otorohanga Kiwi House, kde v příšeří prosklené voliéry běhají roztomilí kiwi. Z přírody je vystrnadili nově dovezení živočichové. V kiwihousech se pěstují kuřata, která, až dorostou, budou v páru vrácena zpět do přírody. Víc jsme toho za týden bohužel nestihli. Zéland je nádherná zelená a čistá země, ve které žije o mnoho víc ovcí a krav než lidí. No třeba tu nejsme naposled… Navečer nás letadlo přenáší z Aucklandu na jeden z Cookových ostrovů Raiatea.

   Je pátek 5.11. a během večeře, podávané při letu, jsme se ocitli zpátky ve čtvrtek 4.11. Na letišti nás na uvítanou okrášlí vonným květinovým věncem. První dva dny skotačíme v průzračné teplounké vodě, pozorujeme ryby, korály nebo hvězdice. Večer jdeme za kulturou, účastníme se maurského večera s tancem a výbornou večeří. Třetí den pronikáme bujnou vegetací do nitra ostrova , koupeme se pod vodopádem. Následující den plni síly a odhodlání si půjčujeme kola a objíždíme celý ostrov kolem dokola (cestou míjíme např. budovu parlamentu Cookových ostrovů!!). Máme ještě čas a tak si dáváme repete, ale tentokrát po vnitřní silnici (celkem 62km). Jen taktak stíháme vrátit kola, osprchovat se, spakovat a odebrat se na letiště. Máme před sebou poslední vrchol „polynéského trojúhelníku“ - Havajské ostrovy, respektive ostrov O‘ahu.

   Oahu je typická Amerika,  víceproudé silnice, na každém rohu nějaký ten Burger King, tlusťoši, vesele barevné košile, paneláčky, neonky a velká auta. Půjčujeme si dva minivany a hned ráno za úsvitu vyjíždíme na vyhaslou sopku Diamond Head. Z ní je překrásný výhled na ranním deštíkem skrápěné Honolulu. Ne nadarmo se Havaj přezdívá zemí duhy. Vidíme hned tři. Z kráteru, kde kdysi sídlilo dělostřelectvo, se vydáváme do Waikiki, kde navštěvujeme Bishopovo muzeum havajské civilizace. Baculatá kráska nám za doprovodu ukulele a zpěvu obstarožní dámy předvádí tradiční tanec hula-hula. Dalším veselým bodem je návštěva planetária, kde můžeme konečně s jistotou zahlédnout Jižní kříž. Při projekci, kdy se s námi velmi pohodlná křesla svezla do ještě pohodlnější polohy, víc jak polovina účastníků upadla do posilujícího spánku. Víc než přednášejícího je slyšet spokojené chrápání několika Čechů. Pokračujeme v obhlídce ostrova, navštěvujeme Hanauma Bay, jediné místo na ostrově, které chrání před velkými vlnami korálová bariéra. Zátoka funguje jako rybí rezervace. Odpoledne si pak prohlížíme rozlehlý hřbitov, kde převládají japonská jména.

  Nemůžeme samozřejmě vynechat návštěvu památníku v Pearl Harbour, který velmi působivě připomíná události ze 7.12. 1941. Po shlédnutí dramatických dokumentárních snímků v kinosále vás tiše navedou na loď, která vás přes záliv dopraví nad potopenou bitevní loď Arizona. Sedí jen několik čísel pod hladinou, stále nad ní plavou ropné skvrny. Potopila se 9 minut po zásahu a pohřbila tak  1177 svých námořníků. Na pamětní desce naleznete i česká jména. Zvláštní je, že většinu návštěvníků tvoří Japonci, ale nikdo tu nemluví. Abychom se rozptýlili, vyrážíme dál po okružní silnici ostrovem. Záhy jsme zabloudili mezi Schofield’s Baracks, obrovský kasárenský komplex. Po vymotání se ocitáme v sedle, ze kterého pohlížíme na nádherné zelené údolí. Při zavřených očích můžete nad ním vidět rychlý průlet několika stíhaček z filmu Tora, tora, tora! Cestou po západním pobřeží na Sunset Beach stavíme na ananasové plantáži společnosti Dole. Není nad pořádně vyzrálý ananas! Naše putování tady ale končí, loučíme se s tímto „pozemským rájem“. Sedíme v písku na Sunset Beach, vnímáme příjemný teplý vánek, neúnavné slunce se za chvilku schová za obzor. Pozorujeme několik kluků, s jakou bravurou a lehkostí klouzají po obrovských vzdouvajících se vlnách. Jó, Havaj…